Úvod – aktualizováno

Petr Pěnkava

V Pěnkavových obrazech vstupujete do insitních ( přirozených ) krajin, ve kterých se děje příběh, jeho obrazy mají půvab krajinomalby i pointu, jeho obrazy mají osobitou filozofii. Rurální (česky řečeno selský) pohled na krajinu a děje v ní se snoubí s viděním člověka, který opustil město a vše pozoruje zpovzdálí své usedlosti na venkově. Na obrazu „Cesta k zubaři“ je klaun jako dominanta vertikální doprovázen jezevčíkem – dominantou horizontální. Vodníka vracejícího se z pouti tušíte pod hladinou, nad kterou se ve větru komíhají balónky. Pěnkava, který umístí rozhlednu do údolí, jako exulant a navrátilec do naší krajiny, ví, že pro krávy by cesta do Indie byla povýšením z jatečního skotu k posvátnosti.
Petr Pěnkava, jako člověk i jako malíř, patří do skupenství divných ptáků, kteří nám svým zpěvem i brky vhodnými k psaní kronik i kreslení dokumentace našeho světa přinášejí jiný způsob chápání současnosti.

Josef Kobr Kučera – místopředseda Unie českých karikaturistů


Zcela běžný, tuctový život mladého Čecha ( vyučen automechanikem, dvouletá vojna, zaměstnání ),vybočil v roce 1968. Tak jako mnoho jiných, pochopil, že má poslední možnosti zůstat svobodný a opustil republiku. Jeho cíl byla Austrálie, plánovaný odjezd lodí z Hamburku byl až za několik týdnů. Chtěl cestovat. Kombinace mládí a v té době, vlna sympatií k Čechoslovákům otvírala cesty na všechny strany. Nakonec skončil ve švýcarského exilu a nikdy toho nelitoval. „Na světě není univerzita, která by mne lépe připravila pro život než tato země“ , to tvrdí dodnes. Na Švýcarsko nedá dopustit, cítí se stále dlužníkem za to, jak jej tato úžasná země připravila pro život a co mu dala. Od té doby má reálnou představu, jak má společenství lidí vypadat.
Ač neuměl slovo francouzsky, zdála se mu tato řeč půvabnější než němčina, tak se usadil v šarmantní části frankofonního Švýcarska. V Lausanne u Ženevského jezera s výhledem na strmé Alpy. Začal pracovat jako malíř pokojů, umývač aut, prodavač pohonných hmot a od benzinové pumpy se vrátil k profesi automechanika, pak byl kulisákem, dekoratérem v obchodním domě a posléze se uchytil v marketingu hodinek. Při každé volné chvíli maloval a cestoval po Evropě.


Po večerech studoval a po pěti letech úspěšně dokončil stavební průmyslovou školu. Následovala zaměstnání jako stavební technik, traťmistr. Stále po večerech studoval, 3x dvouleté postgraduální studium, celkem 11 let. Poté získal místo jako stavební dozor u památkové péče, ale především obnovoval zemědělskou usedlost u Kralup nad Vltavou, kterou si díky švýcarským úsporám pořídil. Splnil si svůj sen být majitelem domu. V tom snu byla kolem domu příroda. Hledal i na Šumavě, ale pak se stal zázrak. Ten vysněný dům byl překvapivě v obci nedaleko Kralup a měl dokonce vydatnou studánku s pitnou vodou a potůček. S nadšením se pustil do oprav zanedbané usedlosti. Když dostal od přátel ze zahraničí otázku, zda maluje, odpovídal ano, jeden velký obraz a jeho dokončení bude trvat mnoho let. Měl na mysli tu svou usedlost. Když byla usedlost opravena a upravena tak, že se v ní příjemně bydlelo, zjistil, že rozrůstající se město pohltilo i jeho nový klidný domov i s okolím. Tak prchal se svým psem znova a dál. Jeho novým domovem se stala malá víska v lesích a skalách u Kokořína, Šemanovice.


To už nastala doba po-bolševická. Naplno a samostatně se věnoval opravám a záchraně nemovitých památek a ochraně přírody, tak trochu i malování. Třicet let uplynulo jako voda a v seznamu úspěchů, na které je pyšný, jsou elegantní přemístění kapličky u silnice do Liběchova, zviditelnění kuriózního barokního kostela a prosazení jeho opravy v Šemanovicích. Čistě jeho zásluhou byla oprava již výše zmíněné historické zemědělské usedlosti, poslední svého druhu u Kralup nad Vlt. a také její zapsání do seznamu chráněných staveb. Rozebrání a přemístění ohrožených roubených chalup z Vysoké, z Vliněvsi a další z Vince u Mladé Boleslavy. Také jeho zásluhou byla doslova z ruin obnovena a do seznamu památek zapsána již bezmála zaniklá hodnotná usedlost v Sedlci u Mšena, dnes je to přenáramně útulný penzion. První místo však je obsazeno projektem Šemanovice. Několik let v hlavě řešil „ útulek “ pro ty zachráněné i pro ty na záchranu čekající stavby. Měl už vyhlídnuté místo. Zaniklý statek v Šemanovicích , s hodnotným vstupem na malou historickou náves, ještě převážně původní a zachovalou, kterou trochu kazí pouze jedna nevhodně provedená rekonstrukce dříve pěkné a hodnotné roubené stavby. Vyhovující byla také poloha a navazující nemalé pozemky pro umístění staveb. Bohužel v bezprostřední blízkosti stál také velkokapacitní ohyzdný „ prasečák „ který svým puchem a množstvím much sužoval celou obec. Zřejmě proto tento statek kupce nezajímal. Krátce po změně poměrů ve státě si uvědomil, že zvoní hrana „prasečákům“ a nemýlil se. Neváhal a statek koupil. Aby byla jistota, že se nebude opakovat smutná historie obce a ani koupenému statku s chovem prasat, opuštěný „prasečák“ koupil také. Zde již musela pomoci půjčka z banky. Neprodleně se pustil do díla. Byla zdárně přenesena první chalupa, vybudována replika již zaniklé barokní brány z Březinky a náves jako kouzlem zkrásněla. Další tři stavby již čekaly na nové místo a nový život ( v té jedné nějaký čas kdysi žil loupežník Babinský ), souběžně shromažďoval hodnotné exponáty pro muzeum zaniklých a zanikajících řemesel a z „prasečáku již ( mimo plán ) bylo vybudováno kulturní centrum s restaurací. Dostalo jméno Nostalgická myš. Celou rekonstrukci sám vymyslel, realizoval a financoval, včetně nevšedního interiéru výstavní síně a sálu pro představení .Obec se brzo dostala do povědomí turistů a “ Nostalgická myš „ díky svému osobitému interiéru byla prostřednictvím Ondřeje Suchého stále častěji využívána Českým rozhlasem i Českou televizí. Výstava stíhala výstavu a její sláva hvězd se dotýkala, napsal by básník. Poté zasáhla vyšší moc. Problém, s kterým nepočítal. Ten zjistil, díky již otevřené restauraci. V jeho plánech nebylo místo pro nezvané hosty. Jedním obzvlášť nezvaným byl upozorněn, že dle zákona musí mu i jeho povedené partě být vstup povolen a musí být obslouženi. Pochopil, že pokud cokoliv bude pro veřejnost budovat, musí být přístupno dle zákona i lidem, kterým se zpravidla vyhýbá a nelze tomu zamezit. Říká, že budižkničemové mají práva a tvůrci hodnot mají povinnosti. Uvědomil si, že na konci by nebyl pocit dobře vykonaného díla, ale jen hořké zkušenosti a spoustu starostí. S tím se nedokázal smířit a tak kulturní centrum změnilo majitele, stalo se hospodou a rozplynul se také sen o skanzenu, který kolem sebe chtěl vybudovat. Některé exponáty skončili až na Moravě. Obec má sice hospodu čas od času otevřenou a okolí je zbaveno nebezpečí zápachu a much, ale mohlo být lépe.

Malování

Zde žil nejstarší mladík na světě
Zde žil nejstarší mladík na světě

Maloval již od dětství. Dodnes spolužáci nezapomněli na „ komiksy „ které při vyučování putovaly třídou. Po skončení školní docházky složil talentovou zkoušku na návrháře v porcelánce Moser u Karlových Varů, ale z učení nakonec sešlo, nebylo ubytování – internát. Ve Švýcarsku se věnoval surrealismu a abstraktní malbě. První větší výstavu měl spolu s další emigrační tvorbou ve francouzském Mauthausen. Kritika si jej všimla, byl kladně hodnocen a poprvé prodal několik obrazů. Po návratu do Československa maloval jen sporadicky. Roku 1990 mohl konečně po 16 letech navštívit Švýcarsko a byl překvapen, že jeho obrázky jsou stále výzdobou bytů Švýcarů i jeho přátel. Na začátku nového tisíciletí slíbil kamarádovi za Švýcarska, na naléhání při víně, že do jeho příští návštěvy namaluje obraz. Namaloval a nezůstalo při jednom. Zjistil, že malování je dobrý únik od blbé nálady, která již ve společnosti panovala. Obrazy se začaly množit. Také pochopil, že malovat jako člověk obdařen životní zkušenosti je úplně něco jiného, než malovat jako mládě, které všechno zná a všechno ví. V červenci 2000, když už měl namalováno deset obrazů, využil příležitosti vystavovat s místními výtvarníky v kulturním centru v Šemanovicích u Kokořína. Obrázky se líbily a přišly další nabídky na výstavy. Po zkušenostech z angažmá ve veřejném životě se lidí až na výjimky straní a svůj čas stále víc věnuje vysedáváním před plátnem. Nevyhledává žádné kontakty k současnému výtvarnému dění a je k němu značně kritický. Nezajímá se o něj. Nikam se nehrne. Maluje si posvém. Nerad o svém malování mluví, odmítá obrazy prodávat. Stačí mu, že jeho výstavy jsou hojně navštěvovány a mají kladnou odezvu.