VÝSTAVA OBRAZŮ PETRA PĚNKAVY
Úvodní slovo Ondřeje Suchého
Od devadesátých let jsem s radostí otevíral některé výstavy obrazů Petra Pěnkavy, žel, tentokrát mi zdravotní handicap znemožnil takový počin uskutečnit. Přijměte proto ode mne, coby příspěvek k zahájení Petrovy výstavy v prostorách Nostalgické myši, jeden z mých starších úvodních proslovů, který jsem pronesl kdysi na vernisáži v Mělníce. Petrův zdar! provolávají rybáři – Petře, nazdar! provolávám dneska já, kamarád Ondřej Suchý.
Emma Francká, původem italská princezna a posléze francká královna-vdova, se poté, kdy odešla z Francie, stala na počátku roku 989 manželkou českého vévody Boleslava II. Jako součást svého hmotného zabezpečení dostala Mělník, kde použila své – franckým králem jí udělené a českým panovníkem akceptované – právo razit mince. (Můžeme jen litovat, že těch mincí zde nenechala vyrazit víc, abychom z toho měli ještě také něco my. To ovšem Emmě nemějme za zlé – nemohla vědět, jak se u nás začne o rovných tisíc roků později krást ve velkém.) Po smrti svého manžela se Emma uchýlila na Mělník, kde patrně roku tisícího šestého zemřela…
Tolik slova historiků. Dovolte mi dnes, u příležitosti vernisáže obrazů malíře Petra Pěnkavy, tato jejich slova poprvé na veřejnosti něčím důležitým doplnit: Žádný z historiků totiž dosud nezveřejnil, co zásadního kněžna Emma vyřkla a co sehrálo hlavní roli v tom, že se po smrti Boleslava II. rozhodla uchýlit se právě na Mělník.
Rozhlédla se prý po okolí, pojednou zpozorněla a náhle zvolala své proroctví: „Vidím vísku maličkou, jejíž sláva hvězd se bude dotýkati! Musím již do konce života zůstati zde, vzdor tomu, že jsou Šemánovice Mělníku vzdáleny na devět mil!“
Mýliti se je lidské. My však, dámy a pánové, můžeme dnes o Boleslavově Emmě s radostí konstatovat: Tato žena byla neomylná!
Kouzlo Šemánovic neuniklo zájmu spisovatele Franze Kafky, který si v nedalekých Želízích léčil své neduhy, Šemánovice okouzlily génia Járu Cimrmana, který zde vysedával v letech 1912 až 1918 v hostinci u Límanů a který si šemánovický hřbitov vybral za místo svého posledního odpočinku, Šemánovice si získaly i pozornost malíře Petra Pěnkavy, který na sklonku 20. století pronesl – aniž by to býval byl tušil – cosi podobného, jako kdysi Emma: „Vidím vísku maličkou, jejíž sláva hvězd se bude dotýkati – musím již do konce života zůstati a tvořiti zde.“
A tak tedy zůstal a začal zde tvořit. Maluje tu své obrazy dodnes a mně se chce říci: Nedej Bože, aby u nás pravda a láska počala vítězit a aby naše zem počala rozkvétat a veselit se! Dobře vím, co by se stalo: Tu by pojednou paleta Petra Pěnkavy posmutněla chmurnými barvami a její majitel – pokud by ji ještě vůbec někdy vzal do ruky – by začal tvořit obrazy depresivní, k nekoukání.
Současná žalostná vnitrostátní i mezinárodní situace nutí takto dnes a denně malíře Pěnkavu, aby si od svých zdrcujících nálad a smutků odpomáhal tvorbou nanejvýš veselou, rozradostňující a ve svém výsledku potěšující nejen jeho samotného, ale i nás, kteří také potřebujeme jako sůl přijít občas na jiné myšlenky.
Děkujeme Ti Petře, jak to vypadá, budeš nás rozveselovat ještě po dlouhou řadu let!