Názory

Ondřej Suchý

Slavný český malíř Otakar Nejedlý prý přišel jednou na koncert, rozhlédl se po sále a zabědoval: „Panebože, tolik krásných žen a já jsem krajinář!“ Nad touhle historkou mě napadla otázka: Viděl někdy někdo od malíře Petra Pěnkavy, jehož věhlas rok od roku roste, namalovaný ženský portrét anebo akt? Pokud vím, alespoň doteď ne. Přičtu-li k historce ještě další známý fakt, totiž že Otakar Nejedlý byl rovněž všeobecně známý jako znamenitý a dodnes zbylými pamětníky vzpomínaný kuchař, napadá mě, že je velká škoda, že se s Petrem Pěnkavou v životě minuli. Ti dva by si měli, panečku, o čem povídat!


Úvodní slovo Ládi Gerendáše

Úvodem si nemohu odpustit poznámku, že můj příspěvek v tomto katalogu vznikl z čistého přátelství k autorovi a vy proto ode mne neočekávejte nic jiného než pochvalné mručení. Možná, že by bylo pro čtenáře zajímavější a čtivější kdybych autora alespoň trochu bulvarizoval, pro odpustky by se jistě něco našlo. Ale není to možné. Malíř sám totiž zcela nekompromisně rozhoduje o tom, jak se o něm bude v jeho katalogu psát a také… kdo bude tím pěvcem. Je to pochopitelné, vždyť tu tiskovinu sám platí.

Je také lepší, postará-li se o úvodní slovo laik. Ten se nepokusí zařazovat dílo do nějakého kontextu ani nikam jinam, nebude se zabývat historickými zákonitostmi vývoje, které netuší, ani výtvarnými tradicemi, které zapomněl. Zkrátka a hlavně…laik bude občanovi srozumitelný. A to je zřejmě druhý a zároveň předposlední důvod pro mé angažmá. Sám jsem totiž znalcům tohoto druhu umění nikdy nerozuměl, a to počínaje generálním ředitelem NG a mým učitelem kreslení na národní škole konče.‘

Co tedy říci o Petrovi Pěnkavovi. Že ty jeho obrazy krásně visí. Že se každá zeď jejich přítomností rozjasní, zrovna tak jako člověk před nimi. Že je v nich tolik hravosti, humoru a poezie, až se občan při pohledu na ně zapomíná kontrolovat a nalézá tak opět svoji ztracenou přirozenost. Že lidskou mysl konejší, povznášejí, kultivují.

U zrodu Pěnkavovy malířské tvorby nebyly umělecké ambice ani víra v progresivní finanční bonus. Pěnkava své obrazy proto ani neprodává. Naléhavou startovací motivací mu byl v krajině kokořínských chalup jen a jen nahromaděný přetlak. Tedy jakýsi neklid v nitru Dnes již patří Petr Pěnkava mezi umělce respektované a vyhledávané, o čemž svědčí počet jeho výstav a široký zájem početné veřejnosti

Přeji úspěch příteli Pěnkavovi a jeho výstavě v krásných Karlových Varech zvláště. Máme totiž oba toto město dobře ukotvené ve svých životopisech. A to je také třetí důvod pro toto mé velice zavazující pověření.


Rozhovor s Petrem Pěnkavou pro týdeník Mělnicko  (leden 2018)

Malíř Petr Pěnkava, jak již téměř tradičně, zavítá se svou výstavou do mělnického regionálního muzea na začátku roku 2018, tentokrát s názvem „ohlédnutí..“.

Vyučený automechanik, který odešel do švýcarského exilu, kde původně pracoval jako malíř pokojů, umývač aut, automechanik, kulisák a dekoratér, také maloval obrazy. Svou první výstavu měl ve francouzském Mulhaus u příležitosti výstavy českých umělců žijících v emigraci. Po návratu do Čech se malování dál nevěnoval, maloval pouze pokoje, k vystavování svých obrazů se vrátil až v roce 2000, a to v kulturním centru v Šemanovicích u Kokořína.

Pěnkavovy obrazy Vás vtáhnout do insitních krajin, svou pozitivní a pohodovou atmosférou potěší každého, z jeho výstavy pak budete odcházet s bohatým kulturním zážitkem. Vernisáž se bude konat ve čtvrtek 18.1. 2018 od 17:00 hodin ve velkém sále Regionálního muzea Mělník a celá výstava potrvá do 18.2. 2018.

Pane Pěnkavo, Vaše nadcházející výstava nese název ohlédnutí…, má výstava opravdu symbolizovat návrat do minulosti prostřednictvím Vašich obrazů?

Tak trochu. Je tomu tři roky nazad, co jsem veřejnou prezentaci mého malování výrazně omezil, těch výstav bylo už nějak moc. Výstava v Mělníku je ohlédnutí do minulosti, let 2000 až 2017 mého malování.

Na co konkrétního se letos mohou návštěvníci těšit?

Nové obrazy premiéru mít budou, ale zástup novinek to nebude. Maluji pomalu. Než dokončím obraz, tak to trvá. Pracnost je značná a ještě u toho musí asistovat několik sudiček. Také musím mít hotové veškeré důležité povinnosti, abych na ně nemusel myslet a k tomu všemu nebýt otrokem času. Maluji legračně. Vytvořím něco, pak na to dlouho čučím a přemaluji to. Někdy čučím na opřené rozmalované plátno tak, že jej mám stále na očích a to i týdny. Hotovo je, až když mám obraz rád. Připomíná mně to famózního fotografa, mistra Saudka. Dlouho hledával námět pro své foto, ale když prohlásil „a hudba hraje“, tak fotil a bylo to. Někdy s tím, co namaluji, vztah nenaváži a obraz skončí v koutě. Mám velkou výhodu, nemusím malovat za každou cenu, ani pro obživu.

Vaše tvorba je úspěšná nejen v Čechách, ale i v zahraničí, Vy sám jste žil ve Švýcarsku a často jste se pohyboval ve Francii. Nestýská se vám po životě v zahraničí a co naopak máte rád na životě na Kokořínsku?

V zahraničí jsem po svém návratu nevystavoval i když jsem k tomu byl několikrát vyzván (Austrálie, Kanada). Podmínkou tam vždy bylo, že výstavy budou prodejné. Chápu to. Taková výstava něco stojí a nějak se to musí zaplatit. Já zatím neprodávám, i když některé nabídnuté částky za obraz byly značné. Další překážkou bylo to, že bych se takové akci musel hodně věnovat. Při mých aktivitách to byl další problém, ale není všem dnům konec. Pomalu ale jistě se začínám věnovat převážně malování a svůj názor možná změním. Díky web. stránkám kontakt se světem mám a dostávám někdy i velice pochvalné zprávy. Mám pocit, že až přehnaně kladné, ale potěší to.

Svého pobytu v zahraničí, přesněji ve Švýcarsku, nelze litovat. Taková škola života je k nezaplacení. Například jejich styl života, který jsem neznal, se velice brzo stal pro mě naprosto přirozeným. Je to kultura lidí pilovaná staletí a neznám jinou lepší. Myslím tím ohleduplnost a respekt k ostatním, zvířatům, přírodě, respekt k cizímu majetku, který tam, světe div se, není nakradený, ale získaný prací a to několika generacemi. Umí se postavit se k svým proviněním čelem. Jasná a pravdivá komunikace. Pracovitost, zodpovědnost, respekt k soukromí ostatních, tím myslím i takovou banalitu jako je hluk o víkendech. Také jsem tam poznal něco zvláštního, nikdo vám nic neukradne. Mohl bych tak pokračovat opravdu dlouho.

Budoucnost Česka, do které jsem po roce 1990 vkládal obrovské naděje, je velikým zklamáním. A bohužel dlouho to lepší nebude. Morálka, která je základem kultury národa se po dlouhém čase (druhá světová válka a následně komunizmus) měla konečně zvednout, ale opak se stal realitou, dostala poslední ránu. Zatímco ti slušní se v nové republice učili třídit domácí odpad a těšili se na lepší časy, tak byl společný majetek doslova rozkraden a ti “vykukové“, co si ten stát potichu rozebrali, nám dnes šéfují. Podle toho to také tak zde vypadá. Ze státu, který před rokem 1998 nebyl zadlužen, nezbylo skoro nic, pouze rozbité silnice. Přibyla novinka, státní dluh, prý každý dlužíme asi 160 tisíc korun. Holt dnešní „elita“ národa je nenažraná. Ti mladí to tak nevidí, ale já u toho byl a jsem svědkem. I toto téma jsem se pokusil vyjádřit štětcem na plátno. Je to mé jediné sociální dílo. Bude také na výstavě. Takže stýská se mně po nenávratně promarněné šanci být zde opravdovým movitým Evropanem se vším všudy, ve státě, před kterým každý smekne.

Kokořínsko mně daroval asi sám ten nahoře, v nebi. Z předešlého je patrné, že ze způsobu a kultury života v Česku nejsem nijak nadšen, a proto jsem zvolil jsem odchod do ústraní. To je zde v Kokořínsku, alespoň trošku chráněné oblasti před okolním blázincem. Díky mému zaměstnání u Památkového ústavu, potažmo technickému dohledu hradu Kokořín jsem zde před lety poznal bezvadné kluky – horolezce s úžasným citem pro přírodu. Díky jim jsem začal tento kraj poznávat a také ty osudové Šemanovice. Začalo to záchranou kostela v obci. Musel jsem po cestě ke kostelu míjet torzo bývalé usedlosti se zanikající hospodářskou budovou a zaniklou obytnou chalupou. Osud tomu chtěl, že v rámci restituci byla usedlost vrácena bývalému hospodáři a následným majitelem jsem se stal já. Bydlet jsem začal v jediné stavbě chlévu, který sice neměl dveře ani okna, ale měl funkční střechu a komín. Pomálu se dařilo opravil hospodářské budovy a později jsem u Mladé Boleslavi rozebral taky zanikající 200 let starou roubenku a postavil jí zde. Moc dobře se v ní žije.

Nejlépe je zde, když skončí léto a venkov pro ty z „lepšího světa“ přestává být zajímavý a ten starý dobrý venkov se vrací do své původní podoby. Žiji zde opravdu rád, ale před tím, co jsem již v předešlém negativně zmínil, asi nelze utéct. Pomalu ale jistě se to město, před kterým jsem utekl, stěhuje i sem. Ti, co jej sem stěhují, jsou často bez respektu k řádu venkova a přírody. Škodí. Škodí hlukem, bazény, betony, likvidací přirozených trávníků a tím i přirozenému potravinovému řetězci v přírodě. Ta pýcha lidí a jejich životní styl je trestuhodný. Zlobím se, když slyším, jak chtějí obsadit i ty poslední kousíčky chráněné přírody jako je například mrňavá část Šumavy. To sobectví a lhostejnost k okolí jsou děti narozené z vítězství pochybné sociální vrstvy společnosti po sametové revoluci, která dnes drží opratě tohoto národa.

Vaše obrazy jsou velmi pozitivní, navozují ve mně pocit klidu. Co pro Vás malování znamená?

To samé co pro vás. Dočasný odchod do světa klidu a pohody. Po zjištění, že to co maluji, působí i na okolí tak jak jsem si přál, mám dobrý pocit. Také své malování považuji za určitou formu protestu. To, co se dnes často a smrtelně vážně předkládá veřejnosti jako výtvarné umění, budí přinejmenším rozpaky. Vina bývá přisuzována nepochopení a umělecké negramotnosti okolí. Bože dej, ať nejsem takovým nepochopeným autorem.


 

Rozhovor s Petrem Pěnkavou pro Deník Mostecka

  • V Litvínově vystavujete poprvé?
    Ano a rád. Byla to moje osobní iniciativa. Chtěl jsem zde vystavovat protože jsem zde strávil své dětství. Přesněji od první třídy až do vojny. Na tuto část svého života vzpomínám velice intenzivně a romanticky. Byla to úžasná doba plná dobrodružství v prostředí ještě zdravé přírody a pro nás kluky i zajímavých míst. To byly například opuštěné domy i s nábytkem, kde jsme nacházeli ukryté věci včetně zbraní. Doba neopakovatelná jak časem tak prostředím. Jsem moc rád že díky majitelům galerie U Hroznu v Litvínově jsem se mohl zase vrátit tímto způsobem a ne jen pouze jako bezejmenný skororodák.
  • Vy působíte v Šemanovicích, které leží na Kokořínsku. Napadá mě, jestli byste na Mostecku našel námět pro obraz?
    Ten námět jsem už našel a namaloval. Bylo to setkání spolužáků ze základní školy po 35ti letech v Loučné v hostinci U Tušerů. Tabule byla připravená pro mnohem víc lidí než se nás sešlo. Ti co se nezúčastnili většinou už se dostavit nemohli, bydlí tam nahoře. Tak jsem namaloval obraz „ Abiturientský večírek po 30ti letech“ Doufám že nějaký a veselejší námět zde ještě najdu. Příležitost se snad najde. Potkal jsem zde u příležitosti vernisáže zajímavé lidi a rád se budu vracet.
  • V roce 1968 jste emigroval do Švýcarska, kde jste žil 6 let. Zajímají se Švýcaři o výtvarné umění víc než Češi?
    Ano i ne. Švýcaři alespoň ti co jsou frankofonní (tam jsem žil) se o umění určitě zajímají ale o proti Čechům si to mohou dovolit protože jsou většinou movití a kultura je jejich přirozenou součástí života. Je běžné že na zdi jejich domovů visí originál. Na druhou stranu je to často i „snobárna“. Zažil jsem vernisáž kde prezentoval své obrazy jeden známý malíř a například obraz (plocha rozdělená na bílé a černé pole) byl okamžitě prodán za horentní sumu. S takového obrazu nelze vydolovat žádný dojem jen podpis toho „malíře“. Je také pravda že umělci v tomto prostředí snáze žijí. V Česku na výstavy (vynechám Prahu, tam se nevyznám) chodí v drtivé většině lidé kteří sice nemají na to aby si originál koupili ale jdou tam proto že hledají zážitek. To je nádherné. Proto mne štve když někteří rádo-by umělci jím nabídnou podvod místo příjemného dojmu s výstavy. Řeknu to jasně. Někdo kdo není schopen se v životě a ve společnosti uplatnit a je pouze schopen se válet v hospodě a kecat (to jím jde) a taky má tu drzost si myslet že se může povyšovat tím, že má poslání a tím pádem učit lidi estetickému cítění, urážejí tím mne i ty kteří místo do té hospody jdou za kulturním zážitkem.
  • Proč jste se vůbec ze Švýcarska vrátil?
    Protože jsem byl nezkušený a tím pádem hloupý (slabé slovo). Proto se taky domnívám že v tomto věku nelze přes plátno sdělit lidem něco co by je mohlo oslovit. Pouze snad něco co se týká techniky provedení a nějakou hloupostí kterou ještě nikdo neprezentoval. K otázce. Na jedné vernisáži jsem se potkal s velvyslancem Československé republiky, ten mne ujistil že mohu navštívit rodinu ( táta už měl jen krátký čas na tomto světě) a mohu se vrátit do Švýcarska. Dal to písemně. Trvalo to 25 let než jsem mohl zkontrolovat zda v mém bývalém bytě jsou umytá okna.
  • Vodník se vrací z poutě, Vodník si koupil bidet, Krajina s játrovými knedlíčky…musíte mít stále dobrou náladu…
    Ano, snažím se. Bude to tím že jsem od přírody pravičák. To znamená že za svůj život si mohu pouze já. Od státu ani nikoho jiného nečekám že se o mne postaral. Dokonce i ten případný důchod při připadá ponižující. Starám se sám o sebe a díky tomu zatím peníze počítat nemusím. Maluji a rád, šéfa nemám a kochám se krajinou. Aby to nebylo tak optimistické tak momentálně mám „depku“ s osobních vztahů (jak jinak než ženská). To nelze ovlivnit žádnou činorodostí ani „mozkem na svém místě“. Když se to líbí a mne to baví, tak proč bych to nedělal. Někdo (s ČB) napsal „ Tvoje poslání na tomto světě je léčit lidské duše“ to je milé. Já dodávám že se snažím léčit i duše zvířat.
  • Připadá mi, že některými obrazy připomínáte problémy dnešní doby- špatné životní prostředí, komerci, globalizaci?
    Ano, přesto že jsem od přírody optimista štve mne dost skutečností. Štve mne že jsem vůči těmto skutečnostem bezmocný. Když jsme na Václaváku cinkali klíči začali třídit odpadky, dávali svíčky do oken kvůli Rumunsku a poctivě zhasínali aby se šetřilo energií, tak lumpové zhasli v celé republice a tu republiku rozkradli. Nedali jí nic. Jen zničili i ten zbytek morálky co zde zbyl. Komerce? Budiž, ale je třeba ji provozovat za určitých pravidel. Má platit dané slovo, soudy mají soudit, viník má přijmout trest a uznat že udělal chybu, policie má být zárukou zákona a morálka ve společnosti, nepsaným zákonem. Životní prostředí přímo souvisí s předešlým. Nedá se pochopit jak někdo vyhodí odpadky do příkopu, pořeže nelegálně stromy v lese a bere zvíře jako věc. Doufám že někdy v budoucnosti se lidi vzpamatuji nebudou „páni tvorstva“ a na tuto dobu se budou dívat jako na dobu temna-středověk Globalizace, nevím.
  • Jak se díváte na svoje prvotiny? Jak se vyvíjel váš styl?
    Prvotiny to byly ty Švýcarské, dost ze za ně stydím. Čiší z nich ta mladická hloupost a nedočkavost. Prvotiny s tohoto období to je o něčem jiném. Moje“ prvotina „ byla vynucená slibem příteli že namaluji jeden obraz. Moc mu za to děkuji. Když jsem ten obrázek z donucení maloval tak jsem si uvědomil jaká to je bezvadné se vyjádřit svobodně , zcela osobně bez nutnosti zapojit do té činnosti ještě někoho jiného. To je k nezaplacení. Tak jsem začal malovat dál. Moje už neumělá ruka malovala najívně, a abych se vyvaroval případné kritice tak jsem si ty obrázky degradoval sám, vtipem. Tak vzniknul styl. Jsou to dvě duševní věci které do mne příroda vložila a nikoho ti zatím neurážím.
  • Který malíř je vám nejblíže?
    Já.
  • Je nějaký kraj na zemi, kam se rád vracíte a kde vždycky najdete inspiraci.
    Je to Švýcarsko kde panuje řád, slušní lidé, morálka, tradice a peníze si tam lidé opatřují prací. Potom Francie, umějí žít, a to mám rád, protože to je v životě důležité víc než ta blbá drahá auta která si kupujeme za peníze kvůli kterým si ten život kazíme.

Děkuji především Láďovi Gerendášovi ,
který ke mě přijel z Prahy na kole a byl první kdo mé obrázky viděl. Dlouho byl zavřený u obrazů sám , když se vrátil řekl pouze jedno slovo : „Vystavuj !“Moc mi zvedl sebevědomí…Obrázky do galerie vyfotografoval Jan Malý (redaktor Receptáře) a za dobře provedenou práci mu děkuji.Na úvod bych rád uvedl že články v sekci „Ohlasy v tisku“ uvádějí , nepřesné informace o mém vzdělání. Vystudoval jsem večerně stavební průmyslovku a potom tři dvouletá postgradualní studia (oceňování nemovitostí,ekonomie a památkovou péči) celkem jsem chodil do škol 21 let.

  • Co vás vede k tomu, že své obrazy tak pečlivě datujete ?
    Původně jsem to dělal bez záměru, dnes je již datuji záměrně.
    Důvodem je ta skutečnost že již třikrát, po zveřejnění mého obrazu se stalo, že v tisku se objevil kreslený vtip se stejným
    nebo podobným námětem ( sčítání kobylek,abiturientský večírek, víly čekají na měsíček).
    Ten třetí jsem uveřejnil pouze slovně, na otázku redaktorky z HN, co budu malovat jsem odpověděl, že to bude obraz
    s názvem : „Bohatým bral a chudým nadával“. Než jsem jej stačil namalovat ve stejných novinách vyšel kreslený vtip se stejným názvem. Datování má svůj význam.
  • Kam chodíte na nápady ?
    Mám dva způsoby – v prvním případě mě samotného napadne humorná situace, nebo jí dokonce prožiju… K této vtipné situaci doplním dokreslující pozadí . A nebo naopak někde vidím zajímavý námět pro obraz, který namaluji a poté k němu doplním humornou situaci . Někdy takto namalovaný obraz degraduje na pouhý vtip.

Namaloval jsem tři obrazy, které jsou reprodukcí skutečných událostí :

Paní Zahradníčková stříhá slimáky – i jméno je skutečné

Večerka na Děpoltovickém rybníce – Večerku zde troubí můj přítel L.Gerendáš

Abiturientský večírek – to je večírek naší třídy po 30-ti létech

Chystáte nějaké další výstavy ?

V současné době nechystám žádnou výstavu .

K případným možnostem vystavovat moje obrazy bych chtěl upřesnit: Rád své obrazy vystavuji.
Protože je neprodávám je případný úspěch má jediná odměna. Jsem spokojen, když návštěvníci reagují v návštěvní knize.
Z výstav nemám finanční prospěch proto dávám přednost výstavním síním kde požadují peníze pouze za propagaci spojenou s výstavou.
Vystavoval jsem i v jiných prostorách než jsou galerie a dál se tomu nebráním, ale musí být zajištěna ochrana proti zlodějům.
Předpokládám že galerie na této webové stránce bude rozšířována jednou ročně a to vždy v prosinci před vánoci.