Ohlasy v tisku

Výstava v Regionálním muzeu města Mělníka 2018

Mělnicko 2018 – 1

 

Výstava v Regionálním muzeu města Mělníka 2015

Mělnicko 2015-51

Mělnicko 2016-1

Mělnicko 2016-2

Mělnicko 2016-3

Mělnický Deník leden 2016


Časopis SANQUIDO – červenec 2007

Dobře se bavím – Jarmila Jelínková

Prostřená tabule v zahradní restauraci, u ní namísto třiceti hostů čtyři vyparáděné, ale osamělé postavičky. „Abiturientský večírek po šedesáti letech,“ hlásá nápis, vepsaný přímo do obrazu. Stejně tak, jako u Lampionového průvodu, který zabloudil, u Počítání lučních kobylek, u Sběru roztroušené sklerózy. Slova, která navzdory své malebnosti či vážnosti dokáží spolu obrazy potěšit a rozesmát. Stejně jako jejich autora, Petra Pěnkavu: „Ležím pod svým oblíbeným stromem nebo sedím v ateliéru, dívám se na rozmalované věci a vymýšlím do nich vtípky. Někdy se tý volovině, na kterou přijdu, dost nachechtám.“ Se stejným gustem, s jakým si dělá legraci z vlastní tvorby, dokáže zlehčovat věci neúnosné či svou krásou zraňující – malebnost domova, přitažlivost ženy, tajemství noci, nesmlouvavost nemoci. A jde ještě dál: „Mám štěstí na přátele, zažívám s nimi obrovské srandy. Naposledy jsme se hrozně nasmáli s Ondřejem Suchým, když jsem se dohadovali, kdo komu půjde na pohřeb.“

Zvláštní vlak

Jakmile to šlo, vycestoval jsem. Bylo to v roce 1968 a já měl namířeno do Austrálie. Vzal jsem to přes Vídeň. Tam mně na australském velvyslanectví oznámili, že loď vyjíždí za čtyři týdny. Tak jsem se poflakoval po Vídni, ale brzo mě to přestalo bavit. Najednou jsem stál před švýcarským velvyslanectvím. Byl už podvečer, když mi oznámili, že v osm hodin odjíždí zvláštní vlak do Švýcarska. Tak jsem do něj naskočil. Všichni vystupovali v německé části, v Bernu, Curychu, ale já si říkal – vždyť ta francouzština je tak krásná, pojedu dál. Francouzsky jsem neuměl ani slovo. Vystoupil jsem, vlastně jsme byli tři, až v Lausanne. Bylo mi jednadvacet a s ničím jsem si hlavu nelámal.

Emigrace

Celá emigrace byla dost legace a já si jí plně užíval. Tehdy nás měli všichni rádi. Než nás poznali. Ve francouzské části Švýcarska se nás sešla zajímavá skupinka. Dva muzikanti, dva architekti.Byli jsme mladí, skoro denně pařili, ráno vstávali do práce. Nevím, jak jsem to mohl vydržet

Návrat

Když jsem dostal v roce 1973 pozvánku na vernisáž Izvestiji – já emigrant – měl jsem z toho srandu. Tam jsem se potkal s naším tehdejším velvyslancem, Mejdlochem, který mně nabídl, zda se nechci podívat domů. Přiznal jsem, že by se mi to moc hodilo, máma mi pořád psala, jak je to s tátou špatný. Pan velvyslanec mě ujistil, že mi dá potvrzení, abych se mohl na tátu podívat a pak se zase bez problémů vrátit. I když mi každý říkal, že je to blbost, věřil jsem mu. Samozřejmě, na hranicích mě hned zatkli a já zjistil,už jsem byl odsouzený, že jsem dostal rok natvrdo. Měl jsem štěstí, v té době byla vyhlášena amnestie, tak mě zase pustili. Zpátky do Švýcarska už to ale nešlo.

Studánka

Naštěstí jsem měl našetřené nějaké peníze a k tomu sen – toužil jsem po romantickém domě. To ve Švýcarsku absolutně nepřicházelo v úvahu. Tam bych ho nikdy nezaplatil. Svůj vysněný dům jsem hledal po celých Čechách, bylo mi úplně jedno, kde bude. Jednou za mnou přišel nějaký chlapík, že četl můj inzerát, abych s ním jel. Já chtěl jít zrovna do kina a neměl jsem moc chuť se někam vydávat. Nakonec jsme vyrazili. Když otevřel vrata u statku, měl jsem před sebou přesně to, co se mi objevovalo ve snech. I s tou studánkou uprostřed dvora. Okamžitě jsem to koupil.

Sběratel statků

Byla to nádherná stavba z roku 1804, památkově chráněná. A tím to všechno začalo. Mám slabost pro památkově chráněné stavby, kterým hrozí vyjmutí z ochrany a zbourání. A jako soudního znalce – oceňování nemovitostí a bývalého zaměstnance památkového ústavu mě kolegové dostatečně zásobovali typy. Začal jsem zkupovat statky, většinou památkově chráněné, ale většinou bez střechy, v ubohém stavu, před zánikem. Zakonzervoval jsem je – opatřil je novým krovem a novou střechou, aby se dál neničily. Takhle stojí a v památkové péči zůstaly objekty – tady v Šimánovicích, v Drchlavě, v Sedlci a mlýn v Kralupech. Ještě mám pod střechou složené dva domy, které se musely rozebrat a přivést sem. Jinak by je zbořili. Už ale nemám sílu na to je znovu vybudovat. Tak, jako jsem si před lety v Šimánovicích postavil rozebranou a dovezenou roubenkou z Mladoboleslavska.

Obraz z trámů

Zpočátku mě přátelé chtěli dostat zpátky do Švýcarska. To jsem ještě chtěl. Už jsem měl dokonce připravenu i fingovanou svatbu s jednou švýcarskou lesbičkou, ale pořád se to nějak táhlo. Tak jsem si zatím za zdí statku tesal trámy. A na režim kašlal. Když se to mělo skutečně realizovat, řekl jsem svým přátelům – heleďte, já si tady dělám jeden obrovský obraz a ten bude trvat roky. Zůstávám. Čas od času jsem zalitoval. Pořád mi tady schází vědomí, že dané slovo platí a že věci fungují. Jinak tady nepostrádám vůbec nic. Jen někdy nemůžu nevidět naše politiky, kteří jsou dost trapní.

Konec malování

Ve Švýcarsku jsem maloval abstraktní a surrealistické obrazy. Byl jsem mladý, chtěl jsem všechno hned a myslel si, že jsem génius. V Lausanne jsem byl zván na všechny vernisáže, ale najednou jsem zjistil, že v tomhle světě už nemám co dělat. Uvědomil jsem si to na výstavě jednoho velmi uznávaného umělce – říkal si Max Bill – a ten vytvářel neuvěřitelné mazaniny a kolem něj se odehrávala obrovská snobárna. Mimochodem tady v Čechách to funguje úplně stejně. Vzpomínám, jak jsem stál před jeho obrazem, přepůleným plátnem, jedna polovina černá a druhá bílá, cena deset tisíc švýcarských franků a nápis prodáno. V tu chvíli jsem si řekl – a dost. Konec malování. Když se mě pak ptali, proč už nemaluji, odpovídal jsem – možná začnu, ale až budu moudřejší. Do té doby to nemá cenu.

Stále visím

Když to tady ruplo, moje první cesta byla do Švýcarska, kde ve třech domácnostech měli mé obrazy na čestném místě v obýváku. To mě potěšilo. U kamaráda, dost dobrého malíře, jsem v ateliéru viděl jeden sice hodně abstraktní obraz, ale nepřipadal mi vůbec špatný. Ptal jsem se, kdo ho namaloval. Řekl – ty vole!

Krabička volovin

Když jsem před sedmi lety seděl spolu s kamarádem ze Švýcar u vína, poprosil mě – namaluj mi obraz. Jasně, odpověděla za mě moje chlapská ješitnost. Do Velikonoc, až zase přijedeš, ho budeš mít. Samozřejmě, že jsem se na to vykašlal, takže pár dnů před jeho příjezdem jsem koupil plátno, barvy a sedl si k tomu. Po pětadvaceti letech, ruka neumělá, bylo to dost naivní. Najednou jsem ale pocítil, v době, kdy jsem měl nervy z podnikání, jaká je to pohoda. Mohl jsem si dělat co chci a nikdo mi do toho nemluvil. Brzy jsem měl rozmalováno deset kousků. Stále mě však živí moje profese, takže své obrazy nemusím prodávat a můžu si dovolit ten přepych, malovat pro radost. Nápady na obrazy a jejich názvy vznikají při rozhovorech, ve společnosti, různě. Napíšu si je a hodím do škatulky. S odstupem času, kdy člověk lépe zhodnotí, co bude dobré, se pak tou krabičkou volovin prohrabuji. Dopřávám si tak sám sobě soukromé radosti.

Bezděz

První byl Bezděz. Začal jsem ho malovat neumělou rukou, a když jsem se na to podíval, řekl jsem si – tohle ti může každý zkritizovat. Musíš tam udělat nějakou volovinu a tím pádem to už nikdo nemůže shodit, protože si ho sám ponížíš. Tak jsem dopředu fláknul sloup elektrického vedení a Bezděz lze tušit někde vzadu. Tím pádem vznikl styl. Každý obrázek si ponížím. Absolutně.

Bleskový rozhovor: Odpovědi na vzkazy z návštěvní knihy:

Toužím po vodníkovi – Neprodám
Toužím po kobylkách – Taky ne
Milujeme je všechny (Klára a Slávka) – Přijďte holky
Oceňuji vaši originalitu, kam chodíte na ty náměty? – Zrovna mě to tak napadne
Doslova to dokáže pohladit po duši – To jsem rád, protože to je záměr
Pane Pěnkavo, moc se mi líbí vaše blbosti. Jen tak dál – Jo, jsou to blbosti, ale těch je teď nějak v tom životě málo. Tak je musíme množit.
Vaše obrázky nám zpříjemnily pobyt, hlavně Abiturientský večírek po 60 letech.Děkujeme (obyvatelé domova důchodců) – To teda sedí(obrovsky se rozchechtá)Zřejmě jsou taky poslední ze své třídy a mají radost, že vydrželi tak dlouho.
Je mi líto, že mi chybí takový krásný pohled na svět, ale hodlám dělat vše pro to, abych to také zvládl – Tak se snažte, držím vám palce.
Škoda, že žádný obrázek není na prodej, budu si muset nějaký ukrást – To je docela hezký, no nakonec se to stejně stane. Vlastně už se to stalo. Byl to Vodník vracející se z pouti. V jedné galerii scházel, nakonec se našel na záchodě za radiátorem.
Nádhera, směji se každý den – Ano, proto to maluju.


Ondřej Suchý – Článek na www.pozitivni-noviny.cz
Červen 2007

Nevím už, zda moje matka nemusela v roce 1952 nakonec dokonce pokleknout před ředitelem osmiletky v Praze–Nuslích, kam byla předvolána, aby vysvětlila moje počínání. Sám si už na to nepamatuji a znám to jen z doslechu:

Když soudružka učitelka vyzvala v hodině kreslení žáky 1.B aby namalovali jablíčko, přihlásil jsem se prý s dotazem, zda mám namalovat jablíčko surrealistické anebo kubistické. Můj zájem o tyto ve své době zavrženíhodné výtvarné směry vysvětlovala tehdy maminka řediteli existencí svého druhého, tehdy již jednadvacetiletého syna Jiřího, který byl propagačním výtvarníkem a s výtvarnými směry se seznamoval jen proto, aby se vyvaroval těch nežádoucích a lépe pochopil ty žádoucí. Nu a já, dítě zvídavé, bylo na neštěstí u toho. Ředitel nakonec prohřešek odpustil a mně se pak dostalo doma poučení, že nemusím taky všechno, co doma slyším a vidím, honem ve škole vykecat. Co to mělo za následek? Že jsem nakonec asi po deseti letech projevil vážnější zájem o režimem tolerovanější impresionismus a po roce 1970 jsem pak začal kreslit do novin srozumitelné a povětšinou krotké vtipy s myší tématikou.

To můj kamarád, malíř Petr Pěnkava šel na to v životě chytřeji! V dětství se ve škole projevoval opatrně, nevybočoval z řady poslušných školáků, a když v dospělosti dozrál čas, projevil svoje sympatie k surrealismu pro jistotu až ve švýcarské emigraci.

Jeho následný vývoj – cesta k realismu a k humoru – byla pak zvláštně odlišná od té mé. Zatímco já se výtvarně nejvíc projevil až v době tvrdé normalizace, on opustil surrealismus až ve chvíli, kdy mu u nás změnou režimu podmínky přichystal Václav Havel. Teprve tehdy se překvapivě odhodlal opustit naším dřívějším režimem zavrhovaný surrealismus – v jeho pojetí často dosti depresivní – a začal se piplat s obrázky půvabnými, srozumitelnými a veselými.

Dnes je vystavuje po celé naší republice a já, jeho veselý kumpán, mám co chvíli mu na vernisážích svými zahajovacími proslovy projevovat před lidmi svůj obdiv. Ostatně – kvůli tomu si mě také Petr Pěnkava na zahajování svých výstav zve.

Jsem rád, že jsme se kdysi skamarádili a že jako sousedé žijeme ve stejné vesnici, v Šemanovicích u Kokořína… Kdysi jsme si plánovali s jedním mým přítelem, že spolu napíšeme knížku o opravdovém přátelství. Přítel se mi však po letech kamsi ztratil a tak kniha nevznikla. Nyní mě napadá, že bychom ji možná mohli sepsat s přítelem Pěnkavou. Na obálce bych viděl jeho obraz s krásnou, zelenou krajinou, kterou by protínala krásná, šedivá dálnice s krásnými, páchnoucími auty. Knížka by se jmenovala: JDI PRVNÍ – KDYBY NĚCO JELO.

Kdysi jsem četl jednu historku o věhlasném českém malíři Otakaru Nejedlém. Jednou prý přišel na koncert, rozhlédl se po sále a zabědoval: „Panebože, tolik krásných žen a já jsem krajinář!“

Nad tou historkou mě napadla otázka: Viděl někdy někdo od malíře Petra Pěnkavy, jehož věhlas rok od roku roste, namalovaný ženský portrét anebo akt? Pokud vím, alespoň donedávna ne. Přičtu-li k výše uvedené historce ještě další známý fakt, totiž že Otakar Nejedlý byl rovněž všeobecně známý jako znamenitý a dodnes zbylými pamětníky vzpomínaný kuchař a labužník, napadá mě, že je velká škoda, že se s Petrem Pěnkavou v životě minuli. Ti dva by si měli, panečku, o čem povídat!

Zmínil jsem se o tom, že jsme s Petrem sousedé ve vísce zvané Šemanovice.

Kouzlo Šemanovic neuniklo kdysi zájmu spisovatele Franze Kafky, který si v nedalekých Želízích léčil své neduhy, Šemanovice okouzlily génia Járu Cimrmana, který zde vysedával v letech 1912 až 1918 v hostinci u Límanů a který si šemanovický hřbitov vybral za místo svého posledního odpočinku, nu a Šemanovice si získaly také pozornost malíře Petra Pěnkavy, který na sklonku 20. století pronesl – aniž by to býval byl tušil – cosi podobného, jako kdysi kněžna Emma o Mělníku: „Vidím vísku maličkou, jejíž sláva hvězd se bude dotýkati – musím již do konce života zůstati a tvořiti zde!“

A tak tedy zůstal a začal zde tvořit. Maluje tu své obrazy dodnes a mně se chce v jeho případě říci: Nedej Bože, aby u nás pravda a láska počala vítězit a aby naše zem počala rozkvétat a veselit se! Dobře vím, co by se stalo: Tu by pojednou paleta Petra Pěnkavy posmutněla chmurnými barvami a její majitel – pokud by ji ještě vůbec někdy vzal do ruky – by začal tvořit obrazy depresivní, k nekoukání. Současná žalostná vnitrostátní i mezinárodní situace nutí takto dnes a denně malíře Pěnkavu, aby si od svých občasných chmurných nálad a smutků odpomáhal tvorbou nanejvýš veselou, rozradostňující a ve svém výsledku těšící nejen jeho samotného, ale i ty, kteří také potřebují jako sůl přijít občas na jiné myšlenky.

Tento měsíc přestěhoval Petr Pěnkava své obrazy do Karlových Varů, aby jimi od 30. června potěšil a pobavil nejen Karlovaráky, ale i spoustu hostů, kteří se sem sjedou na legendární Mezinárodní filmový festival. Tak ať se tam všem návštěvníkům ty jeho obrázky líbí! Mimochodem – kdo myslíte, že mu karlovarskou výstavu budePetr Pěnkava: Vodník se vrací z poutě zahajovat? Uhodli jste. Nebudu však na to sám. Dalším věrným kamarádem Petra Pěnkavy je také Ladislav Gerendáš, který mu tam za doprovodu své kapely určitě „vystřihne“ na trumpetu parádní sólo!

Nebudete tou dobou náhodou také v Karlových Varech? Že byste se té slávy mohli od pěti hodin odpoledne zúčastnit…


„DVOULŮŽKOVÝ HROB V ŠEMANOVICÍCH JE ZÁRUKOU, ŽE NEUTEČU,“ ŘÍKÁ PETR PĚNKAVA … ( Životem laskavě a s úsměvem.)

Mělnicko č.8 2006

Když se podíváte na jeho obrázky, zjistíte, že má úsměv v duši – jak jinak by mohla spatřit světlo světa například taková krásná vducholoď ? 

Gratuluji vám! Zlepšil jste náladu mojí manželce“… „Děkuji, že jsem se mohla o svých narozeninách tak zasmát“… „Nádhera, pohoda, bomba, jen tak dál“… „Pane Pěnkavo, všichni chválí a já mám výhradu – proč ty obrazy ještě nevisí u mě doma?“… „Pane mistře Pěnkavo! Až nebude na mléko a na chleba a konečně budete nucen prodat některý z Vašich uměleckých skvostů, ozvěte se!“…Takové a desítky dalších zápisů zdobí návštěvní knihu výstav obrazů šemanovického malíře, znalce staré lidové architektury, pozorovatele života a léčitele lidských duší Petra Pěnkavy.


Příloha Hospodářských novin – Víkend č.34 – srpen 2003

Jarmila Jelínková

Chtěl jsem namalovat kýč

Obrazy Petra Pěnkavy, pohrávající si s hořkostmi života a spojující zdánlivé nesmyslnosti do hravých legrácek, provokují – neberme se příliš vážně.
„Chtěl jsem namalovat nějakou blbost,“ vrací se Petr Pěnkava , původně automechanik, pak malíř pokojů, o pár let zpátky.„Musel jsem splnit slib kamarádovi, že zase namaluju alespoň
jeden obraz.“
Rozhodl se vytvořit kýč.
Abstraktní umění si jednou provždy znechutil. Ve Švýcarsku, kde žil od roku 1968 šest let v emigraci, se dostal do „vysokých“ uměleckých kruhů, byl zván na vernisáže moderního umění,ale postupně mu přestával rozumět.
„Myslím, že každý obrázek musí být především poctivý. Měla by na něm být vidět práce a zároveň by měl být srozumitelný.
To je přesný opak toho co se dnes v moderním umění děje.Myslím si, že je už přežité…“

tvrdí člověk, který se dokázal abstraktní tvorbou nějakou dobu živit