Týdeník Mělnicko 28.8.2019
Výstava v Regionálním muzeu města Mělníka 2018
Výstavy v Regionálním muzeu města Mělníka 2015
Ondřej Suchý – Článek na www.pozitivni-noviny.cz
Červen 2007
Nevím už, zda moje matka nemusela v roce 1952 nakonec dokonce pokleknout před ředitelem osmiletky v Praze–Nuslích, kam byla předvolána, aby vysvětlila moje počínání. Sám si už na to nepamatuji a znám to jen z doslechu:
Když soudružka učitelka vyzvala v hodině kreslení žáky 1.B aby namalovali jablíčko, přihlásil jsem se prý s dotazem, zda mám namalovat jablíčko surrealistické anebo kubistické. Můj zájem o tyto ve své době zavrženíhodné výtvarné směry vysvětlovala tehdy maminka řediteli existencí svého druhého, tehdy již jednadvacetiletého syna Jiřího, který byl propagačním výtvarníkem a s výtvarnými směry se seznamoval jen proto, aby se vyvaroval těch nežádoucích a lépe pochopil ty žádoucí. Nu a já, dítě zvídavé, bylo na neštěstí u toho. Ředitel nakonec prohřešek odpustil a mně se pak dostalo doma poučení, že nemusím taky všechno, co doma slyším a vidím, honem ve škole vykecat. Co to mělo za následek? Že jsem nakonec asi po deseti letech projevil vážnější zájem o režimem tolerovanější impresionismus a po roce 1970 jsem pak začal kreslit do novin srozumitelné a povětšinou krotké vtipy s myší tématikou.
To můj kamarád, malíř Petr Pěnkava šel na to v životě chytřeji! V dětství se ve škole projevoval opatrně, nevybočoval z řady poslušných školáků, a když v dospělosti dozrál čas, projevil svoje sympatie k surrealismu pro jistotu až ve švýcarské emigraci.
Jeho následný vývoj – cesta k realismu a k humoru – byla pak zvláštně odlišná od té mé. Zatímco já se výtvarně nejvíc projevil až v době tvrdé normalizace, on opustil surrealismus až ve chvíli, kdy mu u nás změnou režimu podmínky přichystal Václav Havel. Teprve tehdy se překvapivě odhodlal opustit naším dřívějším režimem zavrhovaný surrealismus – v jeho pojetí často dosti depresivní – a začal se piplat s obrázky půvabnými, srozumitelnými a veselými.
Dnes je vystavuje po celé naší republice a já, jeho veselý kumpán, mám co chvíli mu na vernisážích svými zahajovacími proslovy projevovat před lidmi svůj obdiv. Ostatně – kvůli tomu si mě také Petr Pěnkava na zahajování svých výstav zve.
Jsem rád, že jsme se kdysi skamarádili a že jako sousedé žijeme ve stejné vesnici, v Šemanovicích u Kokořína… Kdysi jsme si plánovali s jedním mým přítelem, že spolu napíšeme knížku o opravdovém přátelství. Přítel se mi však po letech kamsi ztratil a tak kniha nevznikla. Nyní mě napadá, že bychom ji možná mohli sepsat s přítelem Pěnkavou. Na obálce bych viděl jeho obraz s krásnou, zelenou krajinou, kterou by protínala krásná, šedivá dálnice s krásnými, páchnoucími auty. Knížka by se jmenovala: JDI PRVNÍ – KDYBY NĚCO JELO.
Kdysi jsem četl jednu historku o věhlasném českém malíři Otakaru Nejedlém. Jednou prý přišel na koncert, rozhlédl se po sále a zabědoval: „Panebože, tolik krásných žen a já jsem krajinář!“
Nad tou historkou mě napadla otázka: Viděl někdy někdo od malíře Petra Pěnkavy, jehož věhlas rok od roku roste, namalovaný ženský portrét anebo akt? Pokud vím, alespoň donedávna ne. Přičtu-li k výše uvedené historce ještě další známý fakt, totiž že Otakar Nejedlý byl rovněž všeobecně známý jako znamenitý a dodnes zbylými pamětníky vzpomínaný kuchař a labužník, napadá mě, že je velká škoda, že se s Petrem Pěnkavou v životě minuli. Ti dva by si měli, panečku, o čem povídat!
Zmínil jsem se o tom, že jsme s Petrem sousedé ve vísce zvané Šemanovice.
Kouzlo Šemanovic neuniklo kdysi zájmu spisovatele Franze Kafky, který si v nedalekých Želízích léčil své neduhy, Šemanovice okouzlily génia Járu Cimrmana, který zde vysedával v letech 1912 až 1918 v hostinci u Límanů a který si šemanovický hřbitov vybral za místo svého posledního odpočinku, nu a Šemanovice si získaly také pozornost malíře Petra Pěnkavy, který na sklonku 20. století pronesl – aniž by to býval byl tušil – cosi podobného, jako kdysi kněžna Emma o Mělníku: „Vidím vísku maličkou, jejíž sláva hvězd se bude dotýkati – musím již do konce života zůstati a tvořiti zde!“
A tak tedy zůstal a začal zde tvořit. Maluje tu své obrazy dodnes a mně se chce v jeho případě říci: Nedej Bože, aby u nás pravda a láska počala vítězit a aby naše zem počala rozkvétat a veselit se! Dobře vím, co by se stalo: Tu by pojednou paleta Petra Pěnkavy posmutněla chmurnými barvami a její majitel – pokud by ji ještě vůbec někdy vzal do ruky – by začal tvořit obrazy depresivní, k nekoukání. Současná žalostná vnitrostátní i mezinárodní situace nutí takto dnes a denně malíře Pěnkavu, aby si od svých občasných chmurných nálad a smutků odpomáhal tvorbou nanejvýš veselou, rozradostňující a ve svém výsledku těšící nejen jeho samotného, ale i ty, kteří také potřebují jako sůl přijít občas na jiné myšlenky.
Tento měsíc přestěhoval Petr Pěnkava své obrazy do Karlových Varů, aby jimi od 30. června potěšil a pobavil nejen Karlovaráky, ale i spoustu hostů, kteří se sem sjedou na legendární Mezinárodní filmový festival. Tak ať se tam všem návštěvníkům ty jeho obrázky líbí! Mimochodem – kdo myslíte, že mu karlovarskou výstavu budePetr Pěnkava: Vodník se vrací z poutě zahajovat? Uhodli jste. Nebudu však na to sám. Dalším věrným kamarádem Petra Pěnkavy je také Ladislav Gerendáš, který mu tam za doprovodu své kapely určitě „vystřihne“ na trumpetu parádní sólo!
Nebudete tou dobou náhodou také v Karlových Varech? Že byste se té slávy mohli od pěti hodin odpoledne zúčastnit…
„DVOULŮŽKOVÝ HROB V ŠEMANOVICÍCH JE ZÁRUKOU, ŽE NEUTEČU,“ ŘÍKÁ PETR PĚNKAVA … ( Životem laskavě a s úsměvem.)
Když se podíváte na jeho obrázky, zjistíte, že má úsměv v duši – jak jinak by mohla spatřit světlo světa například taková krásná vducholoď ?
Gratuluji vám! Zlepšil jste náladu mojí manželce“… „Děkuji, že jsem se mohla o svých narozeninách tak zasmát“… „Nádhera, pohoda, bomba, jen tak dál“… „Pane Pěnkavo, všichni chválí a já mám výhradu – proč ty obrazy ještě nevisí u mě doma?“… „Pane mistře Pěnkavo! Až nebude na mléko a na chleba a konečně budete nucen prodat některý z Vašich uměleckých skvostů, ozvěte se!“…Takové a desítky dalších zápisů zdobí návštěvní knihu výstav obrazů šemanovického malíře, znalce staré lidové architektury, pozorovatele života a léčitele lidských duší Petra Pěnkavy.
Úvodní slovo Ládi Gerendáše -vernisáž v Karlových Varech
Úvodem si nemohu odpustit poznámku, že můj příspěvek v tomto katalogu vznikl z čistého přátelství k autorovi a vy proto ode mne neočekávejte nic jiného než pochvalné mručení. Možná, že by bylo pro čtenáře zajímavější a čtivější kdybych autora alespoň trochu bulvarizoval, pro odpustky by se jistě něco našlo. Ale není to možné. Malíř sám totiž zcela nekompromisně rozhoduje o tom, jak se o něm bude v jeho katalogu psát a také… kdo bude tím pěvcem. Je to pochopitelné, vždyť tu tiskovinu sám platí.
Je také lepší, postará-li se o úvodní slovo laik. Ten se nepokusí zařazovat dílo do nějakého kontextu ani nikam jinam, nebude se zabývat historickými zákonitostmi vývoje, které netuší, ani výtvarnými tradicemi, které zapomněl. Zkrátka a hlavně…laik bude občanovi srozumitelný. A to je zřejmě druhý a zároveň předposlední důvod pro mé angažmá. Sám jsem totiž znalcům tohoto druhu umění nikdy nerozuměl, a to počínaje generálním ředitelem NG a mým učitelem kreslení na národní škole konče.’
Co tedy říci o Petrovi Pěnkavovi. Že ty jeho obrazy krásně visí. Že se každá zeď jejich přítomností rozjasní, zrovna tak jako člověk před nimi. Že je v nich tolik hravosti, humoru a poezie, až se občan při pohledu na ně zapomíná kontrolovat a nalézá tak opět svoji ztracenou přirozenost. Že lidskou mysl konejší, povznášejí, kultivují.
U zrodu Pěnkavovy malířské tvorby nebyly umělecké ambice ani víra v progresivní finanční bonus. Pěnkava své obrazy proto ani neprodává. Naléhavou startovací motivací mu byl v krajině kokořínských chalup jen a jen nahromaděný přetlak. Tedy jakýsi neklid v nitru Dnes již patří Petr Pěnkava mezi umělce respektované a vyhledávané, o čemž svědčí počet jeho výstav a široký zájem početné veřejnosti
Přeji úspěch příteli Pěnkavovi a jeho výstavě v krásných Karlových Varech zvláště. Máme totiž oba toto město dobře ukotvené ve svých životopisech. A to je také třetí důvod pro toto mé velice zavazující pověření.
Příloha Hospodářských novin – Víkend č.34 – srpen 2003
Jarmila Jelínková
Chtěl jsem namalovat kýč
Obrazy Petra Pěnkavy, pohrávající si s hořkostmi života a spojující zdánlivé nesmyslnosti do hravých legrácek, provokují – neberme se příliš vážně.
“Chtěl jsem namalovat nějakou blbost,” vrací se Petr Pěnkava , původně automechanik, pak malíř pokojů, o pár let zpátky.“Musel jsem splnit slib kamarádovi, že zase namaluju alespoň
jeden obraz.” Rozhodl se vytvořit kýč.
Abstraktní umění si jednou provždy znechutil. Ve Švýcarsku, kde žil od roku 1968 šest let v emigraci, se dostal do “vysokých” uměleckých kruhů, byl zván na vernisáže moderního umění,ale postupně mu přestával rozumět.
“Myslím, že každý obrázek musí být především poctivý. Měla by na něm být vidět práce a zároveň by měl být srozumitelný.
To je přesný opak toho co se dnes v moderním umění děje.Myslím si, že je už přežité…”
tvrdí člověk, který se dokázal abstraktní tvorbou nějakou dobu živit